Run For The Night - Námět pochází z díla: J.R.R.Tolkien - Pán Prstenů. Mohli bychom dokonce říci, že jde o pokračování úvodní Majesty, neboť text se opět opírá o Froda, jako o nositele Prstenu. Z textu písně "nadchází poslední část a konec našeho starého věku", řeč je o konci Třetího věku a přítomnosti elfů ve Středozemi. "Jeho nestvůry mne zabijí", Frodo uvažuje o stvůrách, které vyslal Sauron do světa, aby našli nositele Prstenu, zabili ho a přinesli Temnému pánovi jeho Prsten. "Vidím tu horu, je tak vzdálená", Frodova řeč při pohledu do dáli na Mordor a jeho ohnivou horu Osudu (Orodruinu, zvanou též Amon Amarth). "Utíkej do noci, roztav se, čas jeho pádu", text hovoří o Frodově posledním tažení temnotou k hoře, kam měl hodit Prsten aby se roztavil, čas pádu Temného pána se blíží.

Valhalla - Text je inspirován severskou mytologií. Nádech myšlenky o zničení bohů v textu pochází z této mytologie, v níž byli bohové zabiti v boji s obry. Téma zpracoval Richard Wagner v operním cyklu Prsten Nibelungů. Samotná Valhalla, je v severské mytologii místem pobytu padlých hrdinů. Původně psáno Valhöll, čili Síň padlých, která se nacházela v království boha Odina v Asgardu, v pevnosti Gladsheim. Podle nejstarších prvních pověstí byla kdesi v horách. Podle mladších se jedná o královskou nebeskou síň, kam na poslední cestu padlého hrdinu (einherj) doprovázela Valkýra, krásná žena, bojovnice. Při vstupu do Valhally bůh Odin shlíží na hrdinu ze svého majestátného trůnu Hlidskjaf, odkud též shlíží na celý svět a dostává zprávy od svých havranů, kteří se jmenovali Hugin a Munin. Před dveřmi Valhally stojí strom Glasir (zářící), který má listy z červeného zlata a je to nejkrásnější strom ze všech devíti světů (doslova nejkrásnější mezi bohy a muži). Na střeše Valhally pokryté zlatými štíty stojí jelen Eiktyrni a koza Heidrún, z jejíchž struků vytéká medovina. Medovinou a slaninou z kance Saehrímniho se pak einherjové (hrdinové) živí. Ódin sám nejedl, pil pouze medovinu, část svého jídla však dával svým dvěma vlkům jmény Geri a Freki. Ódin každý den vysílá své valkýri na bojiště, aby do síně přivedly padlé bojovníky, kteří zde budou pobývat až do závěrečné bitvy (ragnarök). Einherjové spolu přes den soutěží a večer si užívají medoviny a jídla, které připravuje kuchař Andhrimnir, jenž je každý večer snědý od šmíru z připravovaného kance Saehrímniho. Protože do Valhally mají přístup pouze muži, kteří padli v boji, nechávali se staří bojovníci na smrtelné posteli často probodnout mečem nebo kopím. Ti, kteří nebyli Ódinem vybráni do Valhally, přijímala Ódinova manželka bohyně Freya do svého příbytku Fólkvangu. Ostatní hříšní mrtví nebojovníci odcházeli do Helheimu, říše bohyně Hel (do podzemí, později hell, tedy peklo). Ti, kteří se utopili v moži, zase odcházeli na dno moře do paláce vládce moří Aegiho. Do samotné Valhally vedou svaté dveře brány Valgrind, za níž následuje na 540 bran, kterými válečníci procházejí, a teprve na konci věků a světa do závěrečné bitvy (ragnarök) z každé brány vyjede na 800 válečníků. Z textu písně Blind Guardian na mytologie se vztahuje například text "Otevři dokořán bránu", myšlen vstup do Valhally. "Král přichází", králové a válečníci, kteří padli hrdinně na bitevním poli, byli do Síně vítáni za hlaholu trub a rohů. "Nejvyššího Pána", v severské mytologii jím byl Odin, v němčině nazývaný též Wotan (psáno starou němčinou) či Votan (v současné němčině). Tento bůh byl představitelem síly rozumu, mistr kouzel, učitel bojových technik, vládce run a když na sebe bral lidskou podobu, chodil ve vysokém klobouku, který zahaloval jeho jedno oko. Odin se stal též vzorem Tolkienovi pro postavu Gandalfa.

Tommyknockers - Text je inspirován stejnojmenným sci-fi románem, jehož autorem je Stephen King, a který vyšel v roce 1987. Vše začíná, když Bobbi zakopne v lese o jakýsi výčnělek. Není to kořen stromu, jak se domnívala nejdříve, ale špička ledovce. Jako by ji něco lákalo, vrátí se k tomu místu. Zkusí odkrýt kousek výčnělku. Vrací se znovu a znovu a přes nezvyklou námahu pokračuje v kopání. Přítomnost neznámého předmětu působí negativně na její fyzično - Bobbi je vyčerpaná až na dno sil. A nejen to. Bobbi je náhle praktická, zručná, technicky nadaná. Spravuje přístroje v domácnosti a vyrábí nové přístroje, které jí mají umožnit kopání. V té době přijíždí na návštěvu její kamarád Jim Gardener a s nepříjemným překvapením zjišťuje, že Bobbi je jiná. Nejen ve vzhledu nebo nebývalých technických schopnostech, ale i povahově. Ta změna se však netýká jenom Bobbi, ale i obyvatel blízkého městečka Haven. Jako by se vzduchem šířila nějaká vlna, která ovlivňuje myšlení a chování lidí.
Gardener je proti této vlně imunní díky kovové destičce, kterou měl voperovanou po dávném zranění. Přesto nemá tolik sebezáchovy, aby se sebral a zmizel, nález tajemného útvaru jej fascinuje a v nové technice vidí nové možnosti, jak získat pro lidi energii. Pokračuje s Bobbi na kopání a časem se připojuje i celé město. Zároveň však stavějí kolem sebe neviditelné hranice, nikdo z venku nepronikne dovnitř a nikdo místní nesmí opustit Haven. Otráveni neznámou látkou, která se šíří ve vlnách od mimozemské lodi, se mění psychicky i fyzicky. Stávají se Tommyknockery, novými bytostmi, tvory, které ohrožují ostatní. Tito Tommyknockeři nejsou žádní E.T., mírumilovní mimozemšťani, toto je rasa, která se cítí nadřazena všem ostatním živým bytostem, z Tommyknockerů se tak stávají zabijáci. Jediný, kdo zkříží jejich plány, je právě Jim Gardner. Z textu skladby "Otvírá oči, aby nalezla tu věc" řeč je o Bobbi, která našla vesmírnou loď. "Zahrává si s ohněm", jak jde čas a Bobbi i obyvatelé městečka se mění ve zrůdy, zatím netuší co je čeká. "Včera v noci a předevčírem ti Tommyknockeři zaťukali na zadní vrátka", v refrénuje připomínka zabijáků, kteří obcházejí další obyvatele. "Jsem na své cestě do země Oz", alegorická připomínka na postupné proměňování Bobbi. "Jsem hrdina, starý nemocný muž", o Jimovi, který měl voperovanou destičku v těle.

Altair 4 - Altair 4 je nejjasnější proměnlivá hvězda v souhvězdí Orla (lat. Aquilae), je 1.velikosti, spektrální třídy A7, vzdálená od Země na 16,72 světelného roku, což je 5,13 parseků a její název asi byl inspirací pro Stephena Kinga a jeho knihu Tommyknockers, ze které kapela tvořila text stejnojmenné písně. Název Altair pochází z arabského slova at-tair (letící). Dle příběhu této knihy byl při amatérském "v Hillyho show" kouzelnickém vystoupení chlapce Hillyho přenesen jeho mladší bratr David kamsi daleko, mimo realitu našeho světa. V knize je tento prostor označován jako Altair 4 "je uvězněn ve světě daleko od odmova". Starcem v textu je Davidův dědeček, který se ho snaží zachránit, ale společně s Ann je uvězněn ve stodole, kde jejich organismus slouží pro potřeby mimozemských technologií. Text v první části popisuje scénu, kdy hlavní hrdina knihy Jim Gardener prozkoumává stodolu a nachází je nelidsky trpící "Monstrum Anna vyřvává". Stařec prosí, aby Jim chlapce zachránil "stařec naříká: zachraňte prosím toho chlapce". Na otázku kde je? odpovídá, že na "Altair 4". Otázky v textu "je tam čas?" a "je tam život?" a další se ptají na prostředí Altair 4, kam v závěru knihy Jim odlétá v mimozemské lodi, aby zachránil Zemi od zkázy. "Když se nachové barvy mění v černou" jsou posledním vizuálním vjemem literárního hrdiny. Závěrečný verš textu "odleť pryč a sni" odpovídá vyvrcholení příběhu. Jim na podlaze mimozemské vesmírné lodi odlétající ze Země umírá...těsně před tím, ale prožívá krásný sen "odleť pryč a sni", naprosto odlišný od nehezkých událostí, o kterých román pojednává.

Time What Is Time - Text písně je inspirován kultovním sci-fi filmem Blade Runner, který v roce 1982 režíroval Ridley Scott, a v jehož hlavních rolích se představili (jako Lovec a detektiv Rick Deckard) skvělý Harrison Ford /znáte ho z filmů Indiana Jones, Hvězdné války, Vysoká hra patriotů, Uprchlík, Svědek.../ a Rudger Hauer (jako Replikant) /toho znáte z filmu Jestřábí žena, kde se točil kolem Michele Pfeifer, nebo z filmu Rumplestiltskin či Nostradamus/). Přetechnizovaný svět v Los Angeles 21.století dosáhl úrovně, díky níž dokázal stvořit, k nerozeznání od člověka, duplikáty. Jenže několik takovýchto samostatně myslících Replikantů se projektu vymklo z ruky a po vzpouře na vesmírné kolonii se vrátilo na Zem a ztratilo se v ulicích velkoměsta. Vyšší kruhy povolávají k jejich likvidaci Lovce, který po důkladném proškolení o nebezpečnosti Replikantů a o jejich rozeznání od člověka pomocí optického průzkumu oční zornice, vyráží do chaosu megaměsta. Čím větší tlak na Lovce vyvíjí tajná služba, aby splnil svůj úkol, tím více stoupá jeho podezření o nepravdivosti důvodů k likvidaci Replikantů. Dějově se pak začne odehrávat zápletka, v níž Lovec pochopí, že důvodem k jejich likvidaci není jejich nebezpečnost, nýbrž jejich schopnost myslet a milovat. Nastávají chvíle, kdy zapomenete na to, že se jedná o sci-fi film a začnete cítit s poslední dvojicí Replikantů (muž a žena), kteří se milují. Důvod je zcela nelogický pro jakýkoli svět - milují život a nechtějí umřít a hledají odpovědi na otázky stvořitele a důvodu stvoření a neodkladnosti smrti. Oba vědí, že již nemají moc času, ne snad proto, že mají Lovce v patách, ale proto, že přes všechen genetický pokrok, tekutina nahrazující krev, která udržuje tělo Replikanta při životě, má omezenou dobu aktivity, což se projevuje tuhnutím a křečemi svalstva Replikantů. Umírají a nevědí proč. Z úst Replikantů se tak ozývají otázky o smyslu života, které si snad jednou za život položí každý z nás. Tajná služba přitom dodává Lovci dalšího, posledního žijícího Replikanta, nový model (Ráchel, ženu, která je již předem vyššími kruhy odsouzena k likvidaci) za účelem výzkumu, který by ho dovedl za dalšími dvěma exempláři. V momentě, kdy se Harrison Ford do dívky zamiluje, už fandíte Replikantům, ne pro jejich androidní původ, ale pro jejich dobré srdce. Lovec sám tak upadá do hluboké frustrace mezi svěřeným úkolem s tajnou službou v zádech a citem svého nitra. Závěr graduje: Replikanti totiž tušíce svůj konec tajně navštěvují svého vědeckého tvůrce-otce, který jim ovšem nedokáže odpovědět na otázky: Proč umíráme? Jsme pouhou hříčkou? Kdo dal člověku právo stvořit život s utrpením? Život, který milujeme? Vědec platí životem, ale Lovec je Replikantům v patách. Bez tušení toho, že četnost replikantových křečí se zvyšuje, vstupuje Lovec na půdu vysokého domu, kde se k závěrečné fázi svého bytí zatím připravuje Replikantka. Za nepřítomnosti Replikanta vracejícího se od tvůrce, zabíjí Lovec Replikantovu družku a připravuje se na jeho příchod. Začíná boj na život a na smrt se zbraněma i holýma rukama. V těchto závěrečných sekvencích filmu možná pochopíte, že bojující Replikant hájí život, jako takový. Ví, že stejně nepřežije z genetických důvodů. Ví, že je už sám, bez té, kterou miloval. Ví, že Lovec jej má zabít...snad nejkrásnější moment filmu nastává ve chvíli, kdy si Lovec začne uvědomovat šílenost svého konání a hloubku života na okraji střechy vysokého mrakodrapu tváří v tvář Replikantovi, který zápasí nejenom s ním, ale i s vlastní smrtelnou ztuhlostí. Při závěrečném úderu však náhle Lovec padá přes okraj střechy do hlubiny velkoměsta a zázrakem se zachytí kamenné římsy. Noční lijavec však tuto šanci na život, díky kluzkému povrchu, zaručuje jen na několik skromných vteřin. Nad hlavou visícího Lovce se ještě z posledních sil zvedá umírající Replikant. Vychutná si protivníkův pád? Rozdrtí tomu pohledu se smrtelným strachem v očích konečky prstů? V momentě, kdy Lovce opustí poslední záchvěv síly a konečky prstů sklouznou z kamenné římsy a začne padat do hlubin, vystřeluje Replikantova paže a zachraňuje Lovci život, tím že jej z posledních sil vytáhne zpět na střechu. Opět na střeše sedící Lovec nevěřícně hledí do tváře umírajícího Replikanta a pochopí...Zbývá však ještě poslední exemplář. Ta, k níž se bránil něco cítit. Ta, jež byla ponechána jako poslední k likvidaci. Ta, která si díky implantovaným vzpomínkám myslela, že je člověk. Ta, s níž v posledním záběru filmu utíká do hor, aniž by tušil, že ji její tělní tekutina dává poslední čtyři roky života. V roce 1997 se pak americký spisovatel Kevin Wayne stal autorem navazujicího díla Blade Runner 2 - Hranice lidskosti. Text skladby je tedy psán z pohledu několika postav a úvah: "Ty věci, na které se rozpomenula jí nikdy nepatřily", přežijivší replikantka vzpomíná na své implantované dětství, o kterém si myslela, že je pravé. "Duplikant nebo člověk", otázky, které si klade jak Lovec, tak Replikant. "Znám způsob, jak ukázat, co jen to vidím, co objevím?", řeč jest o možnosti určit pomocí oční zřítelnice pravost androida či člověka. "V nitru znám tu odpověď, to je tvůj poslední krok", Lovcova úvaha v době, kdy lovil androidy a kdy byl ještě přesvědčen, že je musí zlikvidovat. "Čas, co je čas, kéž bych věděl, jak vám říci proč. Poznání zraňuje, cožpak nejsme stroje? Čas, co je čas, odemkni ty dveře a pravdu zříš, že čas je opět časem", úvahy, které se honí hlavou replikanta, který ačkoli si je vědom, že je strojem, chápe pojem času a svého konce. "Šeptání, tyhle sny nebyly nikdy mými. Uvnitř je to chladné, je to navždy pryč", replikant snící o životě, kterého by rád dosáhl. "Kdo může říci, co je špatné a co dobré. Vize svobodného života", replikant hledá odpověď u tvůrce, člověka, který byl odpovědný za tento vynález. "Já vím, že to všechno je jen lež", Lovec přichází na to, že mu vláda a tajná služba lže. "Co jsem viděl? Co jsem to udělal? Bože, já znal odpověď, když se cítil tak unaven", Lovcovo procitnutí a pochopení, že zabíjel nesmyslně. Odehrává se ve chvíli, kdy je už pozdě, kdy takřka nehybný android umírá. "Skutečnost, tolik mě zraňuje. Když čas je opět časem", replikant cítí, že umírá a uvědomuje si to. "Pohlédni mi do očí, strach budeš cítit jen chvíli. Jsem duplikant a miluji život, je teď už po všem? Jenom tahle léta opustím, ale zpívám si: Čas, co je čas", závěrečná replikantova úvaha na střeše před smrtí ve chvíli, kdy hledí do očí Lovci, který se na střešní římse drží jen konečky prstů a je pár vteřin od své smrti. "Viděl to jasně, je příliš pozdě, neléčí to, ale dává to zapomenout nám", chvíle, kdy Lovec pozdě pochopil pravdu, čas je pak na všechny úvahy o životě a smrti lékem. "Měl bych zapomenout na to, jak mi je? Bůh ví, jak dlouho jsem se snažil cítit, že není žádný důvod k pláči. Žiju si svůj život navěky ve šťastných snech", závěrečná úvaha Replikanta před smrtí. Film byl natočen podle románu Do Androids Dream of Electric Sheep? jehož autorem je Philip K.Dick.

Somewhere Far Beyond - Kapela nalezla pro tuhle věc inspiraci v díle nesoucím titul The Dark Tower (Temná věž), jehož autorem je Stephen King. Dílo celé obsahuje sedm knih na sebe navazujících a napsaných postupně od roku 1970 až do roku 2004. Příběh je o věži putující časem mezi různými rovinami vesmíru. "Odysea", výpravná epická báseň, název je používaný podle starověké Homérovy básně o Ithackém hrdinovy Odysseovi. "Legie" latinsky legio, ve starověkém Římě vojenské těleso o deseti kohortách, po třech manipulech, které měly šest setnin. V různých dobách měly tak legie mezi 3.000 - 10.000 vojáky.

The Script For My Requiem - Opět text inspirovaný biblickým evangeliem na téma, ve kterém se popisuje Kristovo zavržení židovským národem. "Blahoslavena budiž otčina", tedy rodné Kristovo území, Betlém, Izrael. Ježíš se narodil v Betlémě, místě asi 10 km na jihozápad od Jeruzaléma (Matouš 2:1). "Jak dlouho jsem byl pryč", narážka na Ježíšův příchod na zem, který byl prorocky předpovězen takřka pět století předem a byl velmi očekáván (Daniel 9:26). "Narodil jsem se ve dnech středověku", o přesný datum Ježíšova narození se vedou diskuse, neboť v Bibli samotné tento datum není sdělen. Pokud máme určit rok Kristova narození, vyjděme z textu v Lukášovi 3:1, kde je sděleno, že Ježíš přišel k Jordánu za Janem Křtitelem v patnáctém roce vlády césara Tibéria, který podle římských dějin na trůně vládl impériu od roku 14 n.l., z čehož vyplývá, že se psal rok 29 n.l. a od té chvíle kázal Kristus podle evangelií tři a půl roku až do svých 33 let (proto se říká Kristova léta jakmile tohoto věku dosáhneme). Pakliže byl Kristus popraven ve svých 33 letech, matematicky po odečtu dostáváme rok jeho narození - 1 př.n.l. (33 - 33 = 0, ale rok 0 samozřejmě neexistoval, neboť přechod z - 1 př.n.l. byl přímo do + 1 n.l.). Logicky vzato, celý svět dodnes používá Kristovo narození jako zlom v letopočtu, když říká před Kristem nebo po Kristu. Pokud bychom měli určit přesnější období, kdy se v tom roce narodil, vyjděme nejprve z Ježíšovy smrti. Poprava se konala 14.nisana /což je židovský měsíc, kterým u Židů začíná kalendářní rok, narozdíl od evropanů však jejich kalendářní rok začíná na jaře/, tedy přímo v den, kdy velekněz Izraele předkládal Bohu oběť za hříchy celého národa. Tomuto dni se v Izraeli říká Pasach a v Evropě byl později nenápadně vsunut do Velikonoc (proto ten pečený beránek, který nahrazuje živého beránka obětovaného v judaismu), i když Velikonoce byly původně pohanskou oslavou jarního Slunovratu. Vraťme se ke Kristově popravě, která proběhla na jaře ve chvíli, kdy bylo Kristovy let třiatřicet a půl, z čehož logicky vyplývá, že onoho roku - 1 př.n.l. musel přijít na svět na podzim. Dalším důkazem proti tradičnímu tvrzení, že by to měl být 24.prosinec je popis okolí Jeruzaléma v den jeho narození, kde jest psáno, že pastevci stád tábořili v noci na pastvinách (Lukáš 2:8). Představa, že by tak činili v nadmořské výšce kolem 700 metrů v prosinci, kdy v okolí Jeruzaléma běžně sněží, je dost nepravděpodobná, i když ji nelze vyloučit. "Osud, tak prosím tě bože, veď mne skrze něj", tento text připomíná skutečnost, že Ježíš znal proroctví o své smrti a věděl, že přijde. Dokonce apoštol Petr mu jednou řekl, že takový osud ho jistě nepotká (Matouš 16:22). Těsně před smrtí pak Ježíš prosil Boha o odstranění kalichu smrti, ale smrti se nevyhnul a přijal ji jako svou oběť (Lukáš 22:42). "Že jednou najdu svůj svatý grál", řečnický obrat v textu, který není citací z Písma, ale připomíná podstatu Ježíšovy smrti. Nejprve tedy, co se za svatý grál považovalo postupem doby. Tradice hovoří o poháru s Ježíšovou krví, který podle legendy měl moc uzdravovat a dodat věčný život, tak jako se to praví například v mýtu o Artušovi, který takový grál hledal ale nenalezl, nebo tak jak bylo natočeno ve třetím dílu Poslední křížová výprava z filmové série Indiana Jones, kde byl grál nakonec nalezen díky Indiho logické úvaze, že v místnosti plné pohárů ten Ježíšův nebude ze zlata, ale ze dřeva, protože byl synem tesaře. Při pohledu do písma zjistíte, že jediná pasáž, kdy z Ježíše kdy vyšla nějaká krev, byla při jeho popravě. Stalo se tak chvíli po jeho skonání, kdy k němu přišli vojáci a kopím mu probodli bok, ze kterého vytekla krev (Jan 19:34). Není zde však žádná zmíňka o tom, že by někdo tuto krev sbíral do poháru, i když to nelze vyloučit, pravděpodobně jde ale o symbolický pohár. Pokud znáte příběh Ježíšovy poslední večeře, které se někdy říká Pánova večeře nebo Poslední večeře Páně (Lukáš 22.kapitola), pak víte, že při ní uzavíral Ježíš se svými jedenácti apoštoly novou smlouvu /takzvaný nový zákon/ o nebeském království a tuto smlouvu stvrzoval s apoštoly chlebem a vínem. Když si připíjeli vínem, Ježíš víno označil za svou krev smlouvy, která bude vylita veprospěch všech lidí. Pohár s červeným vínem tedy symoblizoval jakoby pohár s jeho krví, kterou vylije, nebo-li bude zabit, a to je ten pohár o kterém je celou dobu řeč a kterému se postupem času začalo říkat svatý grál, přestože šlo o symbol věčného života. "Návrat zázraků", je narážka na zázraky, které Ježíš a jeho apoštolové prováděli. Slovem návrat je míněna ta skutečnost, že první velké zázraky zažil Izreael v době Mojžíšově, když v 15. století př.n.l. odcházel z Egypta od faraona pokořeného zázračnými deseti ranami. Než přišel celý národ do Kanánu zažil ještě mnoho zázraků, které pak ustaly a sem tam se objevovaly mezi jednotlivými proroky. Když začal Ježíš uzdravovat a křísit, jako by se zázraky vrátily do Izraele. "Agónie je svitkem pro mé requiem...ve svitku již napsaném...ano pláči", další připomínky biblických textů, které popisují jeden z posledních Kristových večerů před smrtí, kdy odešel od svých apoštolů do ústraní a modlil se před smrtí v zahradě Getsamane tak mocně, až upadl do agónie a na čele mu vystoupil pot s krůpějemi krve (Lukáš 22:44). Když text hovoří o svitku již napsaném, je to narážka na stará proroctví o Mesiášově smrti a všemu co ji má provázet, co bylo prorokováno již před jeho narozením. "Stále slyším řev tisíců: ukřižovat!", biblický citát, který popisuje děj, kdy byl Ježíš přiveden před Piláta Pontského a židovskými předáky udán jako nepřítel césarův, který se nad vládce římské říše povyšuje, když se prohlašuje za krále (Lukáš 23.kapitola). Po prvním výslechu Pilát vůbec neusoudil, že by se byl Ježíš nějak provinil proti césarovi, proto chtěl Krista propustit (Lukáš 23:15). V té chvíli ve vězení čekal na trest ještě Barabáš za podněcování ke vzpouře. Místní zvyklost však dávala místodržiteli pravomoc vždy některému z vězňů darovat milost. Pilát se tedy shromážděného davu Židů veřejně zeptal, zda-li má propustit Ježíše nebo zloducha Barabáše. Židé však žádali pro Krista smrt (Lukáš 23:21). Židovský zákon ani Židé kříž jako popravčí nástroj neznali ani nepoužívali. Usmrcení podle židovského mojžíšského zákona se mělo provádět buď ukamenováním nebo pověšením /přibitím/ na kůl (5. Mojžíšova 21:22), lze se tedy domnívat, že původní řecké slovo stavros, které je použito v místě, kde je popisován nástroj Kristovy smrti, byl spíše kůl než-li kříž, není však potvrzena ani jedna z variant.

Harvest Of Sorrow - Text inspirován dílem J.R.R.Tolkiena, konkrétně příběhem ze Silmarillionu o Turinovi Turambarovi a jeho sestře víle Nienor, která pro něho prolila mnoho slz. Nejprve se tento příběh objevil nástinem v Silmarillionu, poté obsáhleji v knize Nedokončené příběhy (Unfinished Tales) a nakonec se tento příběh objevil v samostatné knize Húrinovy děti (The Children of Húrin). Děj tohoto smutného příběhu se odehrává zhruba 6500 let před dějem Pána prstenů. V sindarštině, jazyku elfů, se příběh nazývá Narn i Chîn Húrin (původně uvedeno jako Narn i Hîn Húrin). Húrinovy děti jsou velkolepým příběhem o statečném válečníku Túrinu Turambarovi, tragickém hrdinovi, který byl proklet Temným pánem Morgothem a proto byl jeho život provázen nechtěnými zlými skutky, například nechtěně zabije svého nejlepšího přítele Belega Lučištníka, způsobí zkázu elfského království Nargothrondu a nedopatřením se ožení s vlastní sestrou Nieonor, o níž v té chvíli neví, že je z jeho rodu. Když se Nienor doví, že čeká dítě se svým bratrem, spáchá sebevraždu a když se to dozví Túrin, taktéž ukončí život vlastní rukou. Jeho nejslavnějším skutkem bylo usmrcení otce draků, Glaurunga. Z textu písně "odešla...slzy té panny se již nevrátí", připomínka v textu, že Nienor si vzala život. "A čistá láska se změnila v hřích", což je o tom, že z lásky počala Nienor dítě aniž by tušila, že jej čeká se svým pokrevním bratrem. "Žeň utrpení, tvé sémě je zaseto", připomínka Morgothova prokletí, že v Húrinově rodu bude prokletí. "Ona odešla a já sem padl z velkoleposti", Túrin si připomíná smrt Nienor a poznání svého hříchu.

Fly - Tahle věc obsahuje odvolávky na pohádkovou postavu Peter Pan, text byl inspirován filmem Finding Neverland (Hledání Nikdyzemě). Peter Pan je postava stvořená skotským spisovatelem a dramatikem, jehož jméno je J.M.Barrie (1860-1937). Rozpustilý darebák, jež dokáže létat a díky kouzlu nestárne a neroste. Peter Pan stráví své nikdy-nekončící dětské dobrodružství na malém ostrově jménem Neverland (Nikdyzem) jako hlava gangu Ztracených chlapců, přichází do styku s mořskými vílami, indiány, pohádkovými bytostmi a piráty a čas od času se setkává s normálními dětmi z venkovního světa. V dodatku ke dvěma odlišným pracem Barrieho, byla tak postava ztvárněna v různorodých médiích a zboží, obě adaptace jsou přisuzovány Barrieho dílu. Finding Neverland je v roce 2004 uvedený napůl-biografický britsko/americký film režírovaný Marcem Forsterem, v hlavních rolích: Johnny Depp, Kate Winslet, Julie Christie, Dustin Hoffman.

Another Stranger Me - Text zviditelňuje mysl jedince se zdvojenou osobností, jež se strachuje sám před sebou. Text je inspirován knihou The Drawing of the Three (Tři vyvovlení), druhou knihou ze sedmidílné série Dark Tower od Stephena Kinga, kterou vydalo nakladatelství Donald M.Grant, Publisher, Inc. v roce 1987. Celá série byla inspirována dílem Childe Roland to the Dark Tower Came od Roberta Browninga. Příběh je pokrčováním dílu The Gunslinger (Pistolník) a popisuje Rolanda z Gileadu a jeho putování k Temné věži. Podtitul tohoto dílu je Renewal (Obnovení). Obsah tohoto dílu: cesta pokračuje po konfrontaci Rolanda s mužem v černém. Skrze dveře, které se záhadně objeví na pláži Středosvětského Západního moře, najde další dva, kteří se připojí k jeho hledání Temné věže - Eddie Deana, závislého narkomana a Odettu Holmesovou, s druhou osobností, Dettou Walkerovou. Z textu: měl jsem vědět, že to zadržuju, ale tak nějak existuje tu ještě někdo, druhé cizí já (popis rozdvojené osobnosti).

Lionheart - Hlavní postavou skladby Lionheart je Ulysses a jeho cesta do podsvětí Hádu. Ulysses nebo-li Odysseus (řecky Odusseus, latinsky Ulixes nebo Ulysses) je v řecké mytologii popisován coby legendární řecký král ostrova Ithaca a jako hrdina Homérovi epické básně. Odysseus hraje klíčovou roli v Iliádě a dalších částech epického cyklu. Byl králem Ithaky a manželem Penelope, otcem Telemacha a synem rodičů, jimiž byli Laërtes a Anticlea. Odysseus je proslulý pro svou vychytralost a vynalézavost a je z toho důvodu známo, že dostal přídomek Odysseus Lstivý. Největší slávu si vydobyl v desetiletém rušném tažení v Trójské válce díky svému mazanému triku s koněm. Hádes (původně Haides nebo Aides), je jméno ve starověkém Řecku pro boha podsvětí, čili místo kde přebývá bůh Hades. Také v Homérových eposech je Hádes (druhý pád Haidou) označován za boha po jehož jméně se nazývá území jeho přebývání. V řecké mytologii Hádes a jeho bratři Zeus a Poseidon svrhli Titány a stali se vládci světa, respektive Země, Moří a Podsvětí. Hádes byl také nazýván Pluto (z řeckého Plouton, čili bohatství). V římské mytologii byl Hádes/Pluto nazýván také Dis Pater a Orcus. Mezi Etrusky byl nazýván Aita. Hádes byl povětšinou znázorňován symboly jako Přilba temnoty nebo tříhlavý pes Cerberus. V křesťanství byl termín Hádes použit pro místo odpočinku mrtvých (hebrejsky Sheol, později Hell jako peklo), kde mrtví čekají na soudný den. Z textu: řekni mi, je tohle "Jezero ohně"? Peklo? (věčná otázka co je po smrti; Bible u Kazatele mluví o tom, že mrtví nic neví a ničeho si už nejsou vědomi; o nějakém posmrtném místě s ohněm se v Písmu také nikde nepíše a jediné místo, které je spojováno s ohněm, bylo ve Starém Zákoně pouze údolé bratří Hinomů, hebrejsky zvané Gehinnam (Gehenna), kde se za hradbami Jeruzaléma pálil městský odpad, tudíž tam neustále hořelo. Samotné slovo Peklo vzniklo až později v anglo-saské řeči). Jsem věštec z Théb,
mrtvý a slepý (Teiresiás, jméno latinsky, je v řecké mytologii syn Euéra a nymfy Charikló. Byl proslulým thébským věštcem. Věštecké nadání neměl od narození. Získal ho prý, když měl rozhodnout spor mezi nejvyšším bohem Diem a jeho manželkou Hérou, o tom, kdo má větší potěšení z lásky, zda žena nebo muž. Teiresiás měl být schopen tento spor rozsoudit, protože sám byl v mládí změněn v ženu na celých sedm let. Teiresiás rozhodl, že žena je na tom vždycky lépe, ale výhru přiřkl výhru Diovi. Rozzlobená Héra ho za tento verdikt potrestala slepotou. Zeus nemohl zmařit kouzlo jiného boha, proto ho za jeho postižení obdařil darem věšteckého ducha. K tomu mu daroval dlouhý život, sedm až devět lidských věků. Jiná verze však uvádí, že věšteckou schopnost mu darovala bohyně Athéna, která ho oslepila za to, že ji při koupeli spatřil nahou. Poté prý z lásky k jeho matce mu ale tak zbystřila sluch, že pak rozuměl i hlasům ptáků. Udělala to tak, že ze svého štítu vzala hada Erichthonia a přikázala mu, aby jemně jazykem lízal Teiresiovo ucho a tím zjemnil jeho sluch. Navíc poté bohyně darovala slepci berlu, s jejíž pomocí chodil s takovou jistotou, jako vidoucí. Teiresiás věštil králi Oidipovi, když hledal vraha krále Laia: označil ho otcovrahem a budoucím manželem vlastní matky. Neomylné byly i jeho věštby králi Kreontovi ve válce "sedm proti Thébám". Vládkyně podsvětí Persefona ponechala Teiresiovi, jako jedinému z duší zemřelých, paměť a rozum. Teiresiás poté v podsvětí věštil Odysseovi, předpověděl šťastný návrat do vlasti jemu i jeho druhům. Když tedy Hansi v textu zpívá o slepém věštci z Théb, který je mrtvý, pak zpívá o Teiresiásovi, který v Hádově podsvětí si uvědomoval svou mysl, ale nikdo z dalších mrtvých s ním nepromluvil a ticho a mlčení ho dohánělo k šílenství. To, že Teiresiás hledá Lví srdce, pak hledá statečného Odysea, svého přítele, jemuž věštil návrat domů). Utop se, Odysee, utop se zde v místě mlčení (Při návratu domů přes moře na rodný ostrov Ithaku, se bůh moře Poseidon snažil nepřízní počasí několikrát o ztroskotání Odyseovy lodi za to, že oslepil Kyklopa Polyféma, který byl synem Poseidonovým. Když tedy Hansi zpívá o utopení Odysesa, jde o Teiresiovo přání z podsvětí, aby tam nebyl sám).

The Edge - Začněme samotným názvem skladby. Slovo The Edge má povícero částečné podobných významů a při použití jako podstatné jméno jej můžeme překládat jako ostrost, ostří, lem, hrana, okraj či mez. V názvu písně má podle textu vyjádřit určitou mez, hranu kam až člověk může jít na hranici mezi životem a smrtí. Text samotný je psaný z pohledu apoštola Pavla a jeho vnímání Krista. Svatý Pavel, taktéž zvaný Apoštol Pavel nebo Pavel z Tarsu (ve staré řečtině psáno Saul nebo Saulos či Paulos, hebrejsky Ša´ul Ha Tarsi), zemřel 64-65 n.l. a byl řeckým Židem, jenž sám sebe nazýval Apoštolem pro národy a byl společně se Svatým Petrem a Jakubem, nejdůležitějším z prvních křesťanských misionářů. Jeho snaha přimět nežidy, aby konvertovali a vymezili Tóru a nahradili ji za Krista, byla úspěšná a přesvědčivá. S odvoláním na Skutky Apoštolů (jedna z knih Nového zákona), jeho vlastní proměna (čili metanoia) proběhla na cestě do Damašku, kde si prožil vidinu vzkříšeného Ježíše a oslepl. Narozdíl od Ježíšových apoštolů v Jeruzalémě, Pavel nepoznal Ježíše při popravě. Pavel to vysvětloval, že slovo boží k němu přišlo skrzeva zjevení Ježíše Krista, tak byl tedy nezávislý na matce církvi v Jeruzalémě, neboť Kristus se mu zjevil až po své smrti. Výběr z textu: svět se obrátil nevinností (upozornění na změnu v chování lidstva díky Kristově smrti, připomínka popravení nevinného); dokážete mi naslouchat? přiznávám, nejsem vykupitel (apoštol Pavel se ptá pohanů, zda budou naslouchat jeho kázání i když on sám nebyl vykupitelem, spasitelem tedy Kristem); víra mne neopustí, žhne ve slovech (jako prvního můžeme apoštola Pavla považovat za kazatele či misionáře, neboť kázal mimo Jeruzalém na cestách a ostatním národům o Kristově oběti); prš na mne, lásko budeš mne skrápět, a na závěr já se honosím na kříži, vtělení boha utvářím (popis Kristova ukřižování, které znázorňovalo lásku Boha, kterou měl k celému lidstu, když obětoval svého syna); proklet ten, jenž se oběsil, boží láska zdarma (Pavel vzpomíná na Jidáše, který byl původně jedním ze dvanácti vybraných apoštolů a který Krista zradil za 30 stříbrných kněžím. Když Jidáš viděl, že Krista odvedeného před Velekněze a pak k Pilátovi odsoudili k smrti, ozvalo se v něm hryzající svědomí a spěchal vrátit svou odměnu s měšcem Veleknězi a Starším /Předákům/ se slovy, že zhřešil a zradil nevinnou krev. Ale oni se s ním odmítli bavit, že je t jeho věc a peníze zpět nepřijali. Jidáš tedy odhodil 30 stříbrných v chrámě na zem a utekl a oběsil se. Jelikož kněží věděli, že jde o peníze za zradu, nepřijali je zpět, aby na nich nebyla alibisticky vina a za tyto peníze zakoupili hrnčířovo pole k pohřbívání mrtvých cizinců /Matouš 27:1-5/); každý člověk, jeho cena (text poukazuje na částku 30 stříbrných, jako na cenu za zrazeného člověka /Matouš 26:15, 27:9/; zrušte zákon, o deváté hodině (tady text připomíná Kristovu smrt, která uvedla v neplatnost Mojžíšský zákon pro Židy, dnes takzvaný Starý zákon. Kristova smrt a vykoupení z hříchu, který byl ve Starém zákoně popsán, přináší Nový zákon či Novou smlouvu, když tedy hovoří text o zrušení zákona, hovoří díky Kristově smrti o ukončení platností Starého zákona. Připomínka deváté hodiny je připomínka přesné hodiny Kristovy smrti. Židovský den nezačínal o půlnoci jak je dnes zvykem, ale tehdy začínal o šesté hodině ranní, připočteme-li devět hodin, poskočíma na třetí hodinu odpolední (6 + 9 = 15), což je čas Kristovy smrti a zatmění nad Jeruzalémem); záhadou jsou poslední hodiny (v textu záhadné či mystifikující poslední hodiny připomínají co se událo během posledních pár hodin Kristovy smrti, došlo totiž k několika nadpřirozeným úkazům: zatmění nad Jeruzalémem, samovolné roztržení chrámové opony u Nejsvětější ve dví, zemětřesení a pukání skal, ozval se hlas z nebe); Pasach, snést, čas se nachyluje (připomínka dalších událostí, které se odehrály před Kristovou smrtí. Kristus například musel snést ponižující výslech, mučení, trnovou korunu na hlavě, bičování důtkami, probodnutí boku atd..to vše předznamenalo nachýlení se času jeho smrti jako obětního beránka za celé lidstvo. Ve Starém zákoně bylo židovskou tradicí obětovat zvíře beránka právě o svátku, kterému se říká Pasach. Tento svátek byl zaveden po vyjití Izraele z egyptského otroctví a byl svátkem nekvašených chlebů a připomínal Židům cestu ke svobodě, vysvobození. Kristova oběť v novém významu tedy přináší svobodu celému lidstvu); vtělení boha, jsem utvářen (Apoštol Pavel v textu připomíná, jak se díky Kristovi změnil, jak byl přetvořen na křesťana poté, co se mu Kristus zjevil /Skutky 9. kpaitola/).

In A Gadda Da Vida - Jde o převzatou skladbu od skupiny Iron Butterfly, která v roce 1968 vyšla na stejnojmenném albu. Původní verze má na 17 minut a její kratší verze, byla sestříhaná pro vysílání v rádiu. Skladba byla natočena původně 27. května 1968 v Ultrasonic Studios, Hempstead, Long Island v New Yorku a její původní název zněl In the Garden of Eden (V zahradě Eden), avšak během přehrávání skladby ve zkušebně jednoho dne zpěvak a klávesák Doug Ingle popsal pásek bezesmyslu názvem In A Gadda Da Vida a podle neověřených informací byl přitom minimálně pod vlivem alkoholu nebo LSD. Nahrávací společnosti se ten nesmysl tak líbil, že ho nakonec použila. Přesto se dodnes najdou jedinci, kteří tento název překládají jako V zahradě Eden. Z jazykového hlediska název obsahuje částečně portugalská a španělská slova "in...da vida" (v životě), zatímco celý název by v těchto jazycích zněl "Jardim de Éden" (portugalsky) nebo "Jardin de Edén" (španělsky). Pokud bychom doslova chtěli přeložit titul skladby In A Gadda Da Vida z portugalštiny, za předpokladu že Gadda je jméno, neboť toto slovo se ve slovníku nenachází, pak by překlad zněl "V Gaddově životě".

Dream A Little Dream Of Me - Původně tato skladba byla natočena už 16. února 1931, nahrál ji Ozzie Nelson a jeho Orchestr pro Burnswick Records. Od tohoto data stejnou skladbu nahrála další spousta hudebníků, orchestrů a skupin, například Wayne King, Frankie Liane, Jack Owens, Cathy Mastice, Ella Fitzgerald, Louis Armstrong, Mama Cass, Louis Jordan, Vaughn Monroe, Dinah Shore, Bing Crosby, Georgia Gibbs, Barbara Carroll, Nat King Cole, Doris Day, Joni James, Dean Martin, Blue Penguin atd. Verze, kterou převzali Blind Guardian je od vokální skupiny The Mamas And The Papas a pochází z dubna 1968. Z textu: smokvoň (je druh fíkovníku celým názvem Ficus carica, jde o opadavý keř či stromek rostoucí obvyklé do výšky 3 až 5 metrů).

Sacred Worlds - Je skladba, která byla psána v roce 2008 na zakázku pro počítačovou hru Sacred 2 (Fallen Angel). Původní verze skladby pro hru byla bez orchestrálních aranžmá a nesla pouze titul Sacred. Později, při natáčení alba At the Edge of Time, když se kapela rozhodla využít možností klasického orchestru, bylo k původní verzi pro počítačovou hru doděláno intro a outro a pár dalších pasáží a skladba samotná tak získala na obří monumentálnosti. Text je šit na míru přímo pro zmíněnou počítačovou hru a objevují se v něm tři postavy: vypravěč děje, zoufalý hráč snažící se dokončit svou misi a postava z umělé reality. Hra Sacred 2 není dějovým pokračováním prvního dílu, ale odehrává se zhruba dva tisíce let před ním. Dostáváme se do světa Ancaria, kterému vládne magie v kombinaci s technologií (ale převládá fantasy). Zdrojem všech kouzel i života je energie zvaná T-Energie. Ta byla od nepaměti strážena Serafíny, kteří časem předali část zodpovědnosti Vznešeným Elfům. Díky tomu se z nich stala nejmocnější rasa v celé Ancarii, ale postupem času se Elfové rozdělili na dvě frakce, z nichž každá toužila po nadvládě nad T-Energií. Ta se díky těmto sporům vymkla kontrole a stala se z ní děsivá síla, která měnila mírumilovné bytosti v krvelačná monstra, ničila prosperující města a ohrožovala všechny obyvatele. A kdo to má vyřešit? Jistě, že vy. Intro vás zasvětí do děje, ale pak zájem o příběh pomalu opadá. Je vám prezentován hlavně tak, že procházíte dějovými questy, kde vám dané osoby sdělí střípky příběhu v podobě několikařádkových, ne moc záživných dialogů. Odvážnější z vás budou pár desítek minut poctivě číst či naslouchat tomu, co vám různé osoby sdělují, ale skoro bych se vsadil, že to každý dříve nebo později vzdá. Na počátku si zvolíte (u čtyř ze šesti postav, dvě to mají předem dané), jestli budete chtít hrát Světlou nebo Stínovou kampaň, tedy za dobro či za zlo. Asi vám netřeba vysvětlovat, že příběh se bude lišit. Za Světlou stranu budete pomáhat a chránit, za Stínovou ubližovat a ničit. Tříd, ze kterých můžete volit je šest a jsou mezi nimi vcelku výrazné rozdíly v klasickém stylu - jeden je dobrý na magii, ale není příliš fyzicky odolný, další je ničivý jako kombajn, ale chtít po něm vyvolat ohnivou kouli je nadlidský
úkol. Každý hrdina má vybavení, které může užívat jen on, ale na druhou stranu, tvůrci byli vcelku benevolentní, takže kouzelnici můžete dát do rukou meč a podobně. Z jedničky se do pokračování dostala pouze Serafínka, u které můžete hrát jen Světlou kampaň. Je to vcelku dobrá bojovnice a slušně si rozumí i s magií. Pravděpodobně půjde o nejvhodnější volbu pro ty, kteří si rádi zaskotačí se sečnou zbraní, ale občas chtějí povolat na pomoc i nějaké to kouzlo. Specialistkou na magii je Vznešená Elfka, která se vyžívá ve vrhání blesků, vyvolávání ledových bouří a podobně. Ale docela slušně se ohání i se zbraněmi pro boj na blízko, i když její útoky nejsou tak zničující jako u tříd, které jsou pro boj se zbraněmi primárně určeny. Tím je například Stínový válečník, který je mistrem boje s různými druhy zbraní. Ale trošku si pohrává i s nekromancií. Dryáda je nejlepším lučištníkem z celé šestice a je také specialistkou na přírodní magii a temné voodoo. Inkvizitor pak může projít jedině Stínovou kampaní a je nejtemnější bytostí, kterou si můžete vybrat. Je specialistou na černou magii. A nakonec je tu Chrámový strážce, kyborg, který je dobrý na boj zblízka, ale také střílí velmi nebezpečné projektily. Co se týče peněz, obecně s nimi není velký problém, protože předměty sbíráte takřka neustále. Autoři se snažili zvýraznit rozdíly mezi jednotlivými hrdiny tak, abyste měli chuť projít si celou hru znovu a nutno poznamenat, že se postavy liší poměrně výrazně. Současně se ale musí nechat, že jsou vcelku vybalancované, i když samozřejmě ne úplně dokonale, čehož je v podstatě nemožné docílit. Ale když si zvolíte postavu a kampaň, tak ještě nekončíte, musíte si ještě vybrat bohyni nebo boha, kterému se budete klanět, a ten vám za odměnu poskytne speciální vlastnost, která je relativně mocná, a tudíž užitečná. Herní náplň je standardní - ono se pravděpodobně v tomto ohledu asi nic moc nového vymyslet nedá - a lze to popsat jednoduše: dostanete úkol (v drtivé většině případů se dá popsat jedním ze tří slov najdi/zabij/ochraň) a probijete si cestu skrze desítky a desítky protivníků, kteří stojí mezi vaší startovní
pozicí a místem, kam máte dorazit. Útoky si rozložíte mezi základní barevná tlačítka, tedy jinak řečeno, máte na ně k dispozici čtyři pozice. I když to není tak úplně pravda. Při stisknutí LT nebo RT se zobrazí čtyři jiné volné sloty, kam můžete vložit další akce (nejlépe ty, které neužíváte tak často). Na směrovém kříži je pak předdefinována božská síla a lektvar, který doplňuje zdraví. Kromě standardního útoku si do volných slotů jistě nacpete i Combat Arts, což jsou speciální údery a kouzla. Ty získáváte tak, že nacházíte runy a použijete je. Pokud použijete runu několikrát, pak se zvyšuje úroveň daného Combat Artu.
Jejich level se tedy nezvyšuje používáním, ale nacházením run. Dle našeho názoru to není úplně nejmoudřejší řešení, ale tvůrci si to trošku vyžehlili tím, že čtyři runy, které nemůže váš hrdina použít, můžete u Runemastera směnit za jednu runu, dle vašeho výběru. Pak jsou tu ovšem ještě skilly, do těch se klasicky investují body, které získáváte během přechodu z levelu na vyšší level. Jde o pasivní talenty, které například urychlují obnovu energie potřebné pro Combat Arts, popřípadě vylepšují
jejich účinek. A aby to bylo ještě složitější, tak podle toho, jaké skilly volíte, získáváte modifikační body, které se investují do Combat Arts. Každé z Combat Arts má šest dalších přídavných atributů (větší účinek, postihne rozsáhlejší území atd.), ale
do každého Combat Artu je možné vložit jen tři body. Pokud použijete v boji Combat Art, tak se vám nevyčerpává mana, ale danou techniku pak nemůžete chvíli aktivovat. Za jak dlouho bude opět k dispozici, záleží na tom, do kterých skillů a atributů investujete (mnoho z nich urychluje jejich regeneraci). Základním zvířetem, kterému můžete hupsnout na záda a cestovat rychleji je kůň. Toho seženete ve spoustě měst. Každý hrdina má ovšem i unikátní dopravní prostředek, který může využít jen a pouze on. Jejich výhodou je, že zatímco na koni nelze použít standardní Combat Arts, na unikátním zvířectvu ano. Stínový válečník má k dispozici pekelného psa, dryáda obřího ještěra, Vznešená Elfka větrného ještěra, Inkvizitor osedlává pavouka, Chrámový strážce nemá jediný tvora, prohání se v gigantickém kole a nakonec Serafínka hrozí nepřátelům ze zad šavlozubého tygra. A nebo ještě můžete k přesunům využít teleportační brány. Ty se nacházejí v některých městech a musí být aktivovány, ale na rozdíl od obelisků zůstávají aktivní všechny a ne jen ta poslední. Pokud není vaše po RPG orgiích toužící srdce ukojeno, tak další spoustu času strávíte u kováře a obchodníka. Obchodník klasicky vykupuje nalezené předměty (které mimochodem vypadávají skoro ze všech mrtvých) a nabízí další a kovář vám vylepší vlastnosti vašich zbraní, brnění a dalších artefaktů. Samozřejmě pouze v případě, že máte něco, čím se dá daná věc upgradovat a dost peněz. Co se ale nepovedlo je, že nemáte šanci jak srovnat atributy předmětu, který máte u sebe a toho, který chcete koupit. Musíte si je prostě zapamatovat, jiná možnost není. A to je hodně velké minus. Co se týče peněz, obecně s nimi není velký problém, protože předměty sbíráte
takřka neustále (stačí přes ně přejít nebo stisknout LB a už je máte v inventáři) a z jejich prodeje získáte dostatek zdrojů, abyste u obchodníka „nesušili hubu. Prodejce najdete téměř v každém městě (a že je jich tu je dost), kovář a Runemaster ale všude nejsou, stejně tak ani obchodník s koňmi. Ve většině měst je ovšem magický obelisk. Pokud ho aktivujete, tak se hra automaticky uloží a kromě toho, se odkudkoliv můžete teleportovat k poslednímu aktivovanému monumentu. V případě, že neudýcháte nápor protivníků a zemřete, opět se objevíte u obelisku. Alfou a omegou hraní jsou pochopitelně úkoly. Jak to tak bývá, jsou příběhové (tedy povinné) a vedlejší (tedy nepovinné). Jelikož herní svět je velmi rozsáhlý a v podstatě můžete vyrazit kamkoliv bez omezení, je tu pomoc, abyste zbytečně nebloudili - na minimapě vidíte šipky (zlatá je pro příběhový úkol, stříbrná pro vedlejší), které vás navigují. Pro milovníky hodiny trvajících průzkumů a bloudění je to spíše zápor, ale Sacred 2 nabízí stovky postranních questů, takže šipky nešipky, každý, pokud má zájem, může hodiny bloumat po okolí, jak je mu libo. Docela zarážející ale je, že vás k plnění vedlejších úkolů Sacred 2 příliš nemotivuje. Odměny za ně nejsou obvykle příliš lákavé (až na zkušenostní body, které nikdy neuškodí) a hra vás ani nenutí příliš levelovat, protože během hraní se stane málokdy, že byste vtrhli do lokace, kde by byla nezvládnutelná monstra. A jestli vás zajímá, jaký je nejvyšší dosažitelný level, tak je to 200. Multiplayer je přítomen a to ve formě 4 lidí přes Xbox Live, popřípadě dva hráči u jedné konzole. Textury nejsou z nejdetailnějších, ale pohyby postav si dozajista nezaslouží jedničku s hvězdičkou. Poměrně chudě působí i efekty u kouzel. Nikdo neříká, že by měly vypadat, jako když spadne sirka do náklaďáku s rachejtlemi, ale zkrátka to není nic, na co byste v úžasu zírali. Sacred 2 odkazuje ke starým izometrickým RPG. Na svou postavu nahlížíte z výšky, ale úhel kamery je dost omezující a ať si s ním pohráváte, jak chcete, tak moc prostoru před sebou neuvidíte. Naopak hudba stojí za to, je sice zvláštně koncipovaná - nejdříve vám hraje skoro ukolébavka, aby se vzápětí ozvaly hlasité píšťaly a docela zvláštní zpěv - ale i přes svou netradičnost, je muzika příjemná a poslouchatelná. Lahůdkou jsou pak hlášky vaší postavy i nepřátel, kterým scénáristé poskytli dost smyslu po humor, takže se slušně zasmějete. Nadabování samotné je záměrně trošku strojené, ale ne natolik, aby to ze hry dělalo parodii. Sacred 2 zaujme i rozsahem. Pokud se budete věnovat jen příběhovým questům, dá se proběhnout za nějakých 30 hodin, což není málo, ale jestliže se vrhnete i na vedlejší úkoly, pak se herní doba navyšuje o desítky a desítky hodin. Budete se
prohánět po lesích, horách, v jeskyních, malých vesnicích i velkých městech. Je tu toho opravdu dost, co se dá zkoumat. Jde tedy o opravdu hutné a rozsáhlé akční RPG, nabízející přehršel akcí, RPG elementů i dialogů, aby uspokojilo v podstatě každého fanouška žánru. Není úplně dokonalé, ale důležité je, že je skvěle hratelné a vyvolává i onu tradiční závislost: ještě se vyšvihnu o jednu úroveň a končím. Z textu vybírám: říše krvácí (řeč je o světe Ancaria); systém zkolaboval a soukolí se dalo do pohybu (vše ovládající T-Energie se vymkla kontrole); vím že neselžu (hráč plnící úkoly ve hře); jsem navždy jediný (hrdina, jehož úkolem je zachánit svět Ancarie); zdroj mé síly (T-Energie, zdroj síly, která ovládá vše živé); tohle není konec (pkaždé, když je hlavní hrdina na cestě někým zastaven vrací se ke startovnímu bodu, obelisku a začíná znovu).

Tanelorn /Into The Void/ - Týká se námětu věčného hrdiny Elrika z Melniboné, podle fantasy románů jejichž autorem je Michael Moorcock. Blind Guardian se tak vrátili po letech k tématu, který už rozpracovali kdysi na albu Follow The Blind ve skladbách Damned For All Time + Fast To Madness a na albu Somewhere Far Beyond ve skladbě The Quest For Tanelorn /pro bližší pochopení textu se podívejte do vysvětlivek k výše uvedeným skladbám na předchozích albech/. Pro tentokráte se text věnuje Elrikovu dosažení konce světa. Autor knižní předlohy, Michael Moorcock si libuje v zasílání svých hrdinů do daleké budoucnosti. Moorcock je jedním z nejlepších a nejvynalézavějších autorů moderní fantasy. Při četbě jeho příběhů je velmi těžké rozpoznat, zda jejich děj probíhá v minulosti nebo v budoucnosti. Stejně problematické je určení místa, do kterých Moorcock umísťuje své světy, protože více než mistrně dovede žonglovat s časem a dimenzemi; jeho základním tématem je problematika věčného hrdiny (Eternal Champion), který se ale od klasického zářného hrdiny poněkud liší. Jeho morálně volní vlastnosti lze klidně označit za antihrdinské; často se chová nehrdinsky a normálně lidsky, nebojí se být zbabělcem. Moorcockovi protagonisté jsou osudově prokletí, často si spálí prsty a jsou tělesně postižení, jako například Elric Melniboné, čerpající sílu ze svého meče s názvem Stormbringer. Elricův meč je jakýmsi upírem, který pije duše prokletých. Jeho svět je plný minulosti a budoucnosti; skládá se ze čtyř kontinentů, které jsou osídleny jak lidmi, tak nadlidskými bytostmi a všude kolem se rozprostírají nepřehledná a nekonečná kvanta chaosu. Právě proti tomuto chaosu bojuje Moorcockův věčný hrdina, ať je to Elric, Corum, von Bek, Dorian Hawkmoon nebo Erekose. Z textu vybírám: temný meč (to bylo jméno Elrikova kouzelného meče, který se nazýval též Stormbringer, čili ten kdo přináší bouři); byl jsem vypovězen z ostrova (Melnibone byl ostrov, kde Elrik původně bydlel jako potomek deset tisíc let starého rodu a moudře a shovívavě vládnul, to se však nelíbilo jeho příbuznému Yyrkoonovi, který ač byl odhalen, že připravoval převrat, při útěku z ostrova unese Elrikovu milovanou, a tak se Elrik proti své vůli vydává svou milou hledat do vesmíru ovládaného Chaosem); pláču pro Tanelorn (Tanelorn je fiktivní město ležící ve Vesmíru a existuje ve všech dimenzích a časech, ve všech dílech Michaela Moorcocka. Město mizí a objevuje se jak v místě a čase v celém vesmíru podle potřeby. Vzhledem k tomu, že nikdy nemůže být zničeno, je někdy nazýváné Věčné město. Tanelorn je přístupný z libovolného rozměru pro každého, kdo hledá, ale hledání je obvykle velmi obtížné a zdlouhavé. Město slouží jako bezpečný přístav pro Věčné hrdiny a jejich doprovod a všichni zde mohou zapomenout na svá břímě a úkoly, před další poutí. Když je Elrik bezradný a na pokraji sil, natolik touží po Tanelornu, že to Hansi v textu vyjadřuje pocitem nářku po Tanelornu);

Road To No Release - Píseň se zabývá tématem života a smrti, vzkříšením a láskou, přátelstvím i nedůvěrou. Text písně čerpá z díla The Innkeeper´s Song (1993) /Píseň hostinského/, jehož autorem je Peter Soyer Beagle. Jedná se o amerického spisovatele, scénáristu a hlavně autora fantasy děl, který se narodil 30. dubna 1939 na Manhattanu v New Yorku. Jeho nejznámější dílo je The Last Unicorn (1968). Během druhé poloviny svého života za svá díla získal různá literární ocenění včetně World Fantasy Award v roce 2001. Mezi jeho další známá fantasy díla patří: A Fine and Private Place (1958), I see By My Outfit (1965), The Folk of the Air (1986) a spousta dalších. V roce 1970 se dal na scénografii a napsal scénář pro první animované zpracování Pána prstenů (The Lord of the Rings), které jako animovaný film natočil v roce 1978 Ralph Bakshi. Dalším jeho známým scénářem je 71. díl TV série Star Trek: Next Generation. Co se týče samotného děje románu, který sloužil Hansimu jako předloha: Tikat a Lukassa vyrůstali spolu v jejich vesnici a plánovali svatbu na jaře svých osmnáctých narozenin. Když se konečně dočkají vytouženého jara, stojí jednoho večera na starém mostě přes řeku. Přihodí se však nehoda a Lukassa díky uvolněnému zábradlí spadne do řeky a utopí se. Po marném nočním hledání celou vesnicí, spatří Tikat v řece podivnou černou ženu na koni. Tajemná žena prozpěvuje záhadné zaříkávání dokud se vzkříšená Lukassa nezvedne ze svého říčního hrobu a odchází s tajemnou ženou. Tikat přijímá její vzkříšení, ale nechce se smířit s jejím odchodem, proto se jí vydá hledat. Pouť, na které ho sledují neviditelné ženy, ho samozřejmě přivede na překvapivá a nebezpečná místa a dovede ho až do hostince, kde se scházejí příběhy několika účastníků příběhu (námořník, vypravěč, jeptiška na útěku z kláštera, liška). Tři ženy, které ho na pouti následují jsou pak černá žena z řeky jménem Lal, druhá je vysoká a silná a hnědá Nyatenaeri a třetí je zcela bledá Lukassa. Každý z účastníků podává svůj příběh a v samotné hospodě se tak začnou odehrávat podivuhodné věci, zvláště když Tikat spatří konečně své průvodkyně i Lukassu. Záhy se mu však zdá, že nejméně polovina osazenstva v hostinci je už dávno mrtvá. Příběhy každého z účastníků se nesou v poetickém duchu. Výběr z textu: mrtvé děvče (Lukassa, která se utopila); zachraň mne před utonutím (Lukassa volá o pomoc); milenec (Tikat, jehož vyvolenou byla Lukassa); vím že tam venku jsou (Tikat je na své použi doprovázen třemi neviditelnými ženami); zde na této cestě z níž není úniku (povzdech přítomných v hostinci, kteří vyprávějí své příběhy a co se jim přihodilo); vzkříšená dívka (Lukassa, která byla po utonutí vzkříšena); nedokážu si vzpomenout na svůj pád (Lukassa si nepamatuje jak spadla z mostu do řeky, kde utonula).

Curse My Name - Námět písně se zabývá otázkou práva odsoudit někoho na smrt a čerpá z knihy Držitelské právo králů a vladařů, jejímž autorem je John Milton /1608 - 1674/ (v originále The Tenure of Kings and Magistrates /1649/). Kniha se zabývá popravou vladaře Karla I., jehož vláda se znelíbila lidu; John Milton byl anglický básník, dramatik a prozaik, autor proti královských traktátů a pamfletů, zakladatel moderního eposu, ideolog a mluvčí anglické revoluce. Z historického pohledu byl král Karel I. (Stuart) /19. listopadu 1600 – 30. ledna 1649/ králem Anglie, Skotska a Irska od 27. března 1625 až do své popravy 30. ledna 1649. Je znám především pro svůj střet s parlamentem. Byl zastáncem názoru na božský původ panovníka, což značilo, že panovník odvozoval svou moc od Boha a nemohl tak být sesazen. Mnoho lidí se domnívalo, že se snaží o zavedení absolutní monarchie. Období jeho vlády bylo prostoupeno náboženskými konflikty. Navzdory protestům parlamentu a veřejného mínění se oženil s katoličkou Henriettou Marií Bourbonskou. Později se spojil s kontroverzními církevními představiteli, jako byli Richard Montagu a William Laud, kterého Karel jmenoval arcibiskupem canterburským. To vyvolalo obavy o to, že se Anglikánská církev dostane do blízkosti Římskokatolické církve. Karlova snaha rozšířit silou církevní reformy do Skotska vedla k válce biskupů, která oslabila anglickou vládu. Poslední období bylo poznamenáno občanskou válkou, ve které se mu postavily síly vedené anglickým a skotským parlamentem. Karel byl v první fázi občanské války poražen a parlament očekával, že bude respektovat konstituční monarchii. Místo toho se Karel pokusil vytvořit spojenectví se Skotskem. To vyvolalo druhou fázi občanské války a jeho druhou porážku. Karel I. byl po porážce zajat a na konci roku 1648 byl převezen na hrad Windsor. V lednu následujícího roku z důvodu jeho odporu vůči parlamentu po porážce v první části občanské války a vyvolání druhé fáze války vydala Dolní Sněmovna zákon, kterým byl zřízen soudní dvůr pro souzení Karlových aktivit. Po skončení první fáze války parlament akceptoval předpoklad, že i když jeho boj byl neoprávněný, bude Karel schopen své činy obhájit a že bude dále zastávat panovnické povinnosti omezené konstitučním právem. V období vydání zákona ale převládl názor, že vyvoláním druhé fáze války i poté, co byl poražen v té první, se Karel ukázal být neovladatelným a zodpovědným za krveprolití. Myšlenka souzení panovníka byla novinkou, protože i když někteří předchozí panovníci byli sesazeni, ale nikdy nebyli souzeni. Nejvyšší soud ustavený zákonem se skládal ze 135 členů, ale jeho jednání se účastnila asi jen polovina jmenovaných. Žalobu vedl generál John Cooke. Soudní jednání, ve kterém byl Karel obviněn z velezrady byl zahájen 20. ledna 1649, ale král se odmítal obhajovat s odkazem na to, že žádný soudní dvůr nemá soudní pravomoc nad panovníkem, který byl podle něho zodpovědný pouze Bohu. Obžaloba vycházela z toho, že král není osoba, ale úřad, který zastává určitá osoba, které je svěřená omezená moc vládnout svým poddaným v souladu s platnými zákony. V průběhu soudního přelíčení, které trvalo asi týden, byl třikrát vyzván, aby se hájil, ale on to odmítl. Tak byl 29. ledna 1649 byl uznán vinným a odsouzen k trestu smrti. Rozsudek podepsalo 35 členů nejvyššího soudu. Dne 30. ledna 1649 byl sťat na popravišti postaveném u Banqueting House. Po svržení panovníka moc přešla na státní radu, jejímiž členy byli lord Fairfax, vrchní velitel parlamentaristické armády, a Oliver Cromwell. Parlament svolaný Karlem I. roku 1640 pokračoval ve své činnosti až do roku 1653, kdy ho Cromwell rozpustil. Cromwell se stal lordem protektorem Anglie a později i Skotska a Irska. Po jeho smrti (3. září 1658) byl krátce lordem protektorem jeho syn Richard Cromwell, který si ale nezískal autoritu mezi armádními veliteli, a proto krátce po uvedení do úřadu odstoupil. Nedlouho poté, v roce 1660, byla obnovena vláda Stuartovců a panovníkem se stal Karlův syn Karel II. Stuart. Vybráno z textu skladby: boží vůle, budou vydávat faleš za tvrzení (královo tvrzení, že král je určen z boží vůle, zatímco parlament tvrdil, že král zákonu podléhá); na těchto krví potřísněných stránkách utrpení (narážka na občanskou válku, do které král vtáhl Británii); nechte jej proklít mé jméno (Hansi v textu použil jednotné číslo, takže někdo má proklít krále, i když krále proklínal asi všechen lid, pravděpodobně král zde hovoří o hlavním žalobci při soudním přelíčení, který zastupoval parlament a lid); tak sem přicházejí odevšad, jsou svědky odplaty (řeč je o obyvatelích Británie, kteří podporovali parlament proti royalistům a kteří považovali Karlovu popravu za spravedlivý trest za prolitou krev); už neexistuje žádná vrchnost (narážka na situaci, kdy byla přerušena linie vládnutí králů v roce 1649 a vlády se ujal parlament a později lord protektor); je požehnaný pomazáním (připomínka aktu, kdy při nástupu na trůn byli ve starověku a středověku králové pomazáni olejem od představitele církve, který tím vyjadřoval, že král je schválen bohem); teď buďte svědky úsvitu nového věku (připomínka radosti lidu ze změny režimu, kdy království bylo změněno na republiku).

Valkyries - Věc čerpající námět ze severské mytologie, konkrétně ze sbírky severských básní Edda, kde se nachází stejnojmenná báseň jako je titul skladby. Valkýry jsou podle severské mytologie dísy (severské bohyně vegetace, ženy), které s nornou Skuld (sudičkou prorokující, co se musí stát) vybírají na bitevních polích duše padlých válečníků hodných Valhally, jimž se pak říká Einherjové. Jejich samotné jméno pochází z tohoto údělu. Severské slovo valkyrja (množné číslo valkyrjur), je složeno ze dvou slov. Z podstatného jména valr (odkazujícího na zabitého na bojišti) a slovesného kjósa (ve smyslu vybrat). Společně tedy znamená doslova vybrat ze zabitých. Dle pověstí se jedná o krásné, ale nebezpečné dívky, válečnice ozbrojené štíty, oštěpy a přilbami, jež slouží svému bohu Ódinovi. Valkýry, jezdící do bitev na okřídlených koních, dle Ódinových pokynů řídily boj, střežily válečníky nebo je nechávaly padnout. Mají moc vyvolávat ty, co zahynou a určovat vítězství. V dobách míru obsluhují a rozptylují padlé válečníky ve Valhalle. Starší Edda obsahuje báseň Sigrdrifomál (Píseň o Sigrdrífě), ve které valkýra prozradí z vděčnosti kouzlo hrdinovi, svému zachránci. Jména valkýr zmíněných v Písni o Grímnim (Grímnismál): Hrist, Mist, Skeggjöld, Skögul, Hild, Trúd, Hlökk, Herfjötur, Göll, Geirahöd, Randgríd, Rádgríd, Reginleif. Zajímavostí je, že Freya (manželka nejvyššího boha Odina a sestra boha Freye), která byla sama bohyní lásky a krásy se sama často objevovala jedouc na voze taženém dvěma černýma kočkama a sama v podobě Valfreyi bývala v čele Valkýr a vodila je na různá bojiště, kde vybírala zabité bojovníky nebo umírající do Valhaly. Výběr z textu skladby: ve Valhale budou prozpěvovat (padlí bojovníci většinu času ve Valhale trávili bojovým tréninkem a přípravou na poslední bitvu mezi božstvy, na takzvaný Ragnarok, mimo toto cvičení ale občas též probíhaly ve Valhlae hostiny, při nichž byli válečníci obsluhování při veselí krásnými Valkýrami); zde ležím krvácejíc, Odine očekávám tě (povzdech umírajícího válečníka, který očekává, že se po smrti dostane do Valhaly, které na svém trůně vládne nejvyšší bůh Asgardu Odin); ony tkají nové linky (řeč je o Valkýrách, které měli tu moc, že během bitvy mohly do ní zasahovat a jakoby tkát válečníkům jejich nové osudy); a ti co byli zabiti jsou vybráni a Valkýry nás povedou domů (popis situace po skončení bitvy, kdy padlí stateční válečníci jsou Valkýrami vybráni a odvedeni do Valhaly); poslední jízda do Asgardu (to je situace, kdy již padlý a již vybraný válečník je doprovázen Valkýrou do Valhaly, do místnosti padlých válečníků, která je v hlavním sídle bohů Asů, na Asgardu. Název Asgard /na severu psáno též Ásgard, staronordsky Ásgardr/, volně řečeno byl severský ráj, domov bohů Asů /Ásů, postaru Aesir/. Asgardu vládnul nejstarší Ás, bůh Odin, který žil se svou ženu Frigg /Freya/ v síni celé ze stříbra, která se jmenovala Valaskjalf. Kromě této hlavní síně Odinovi patřila i síň válečníků, Valhalla, velká dvorana pro padlé na bitevním poli. Podle legend byl Asgard /svět bohů/ a Midgard /svět lidí/ spojen duhovým mostem, který nese jméno Bifröst. Most hlídal Odinův syn Heimdall. Celý Asgard se skládal ze dvanácti místností či pevností: Bilskirnir /Thorova pevnost v Thrúdheimu/, Ydalir /Ullova pevnost/, Valaskjalf /Váliho pevnost s Odinovým trůnem Hlidskjalfem, který byl však také ve Valhale/, Sökkwabeck /pevnost Ságy/, Gladsheim /Odinova pevnost, kde se nachází též Valhalla/, Thrymheim /Skadiho pevnost/, Breidablik /Baldrova pevnost/, Himinbjörg /Heimdallova pevnost/, Folkwang /Freyna pevnost se sálem Sessrumnir/, Glitnir /Forsetiova pevnost/, Nóatún /Njördova pevnost/, Landwidi /Vídarova pevnost/); otec všech čeká (připomínka nevyššího boha severské mytologie Odina).

Control The Divine - Text inspirovaný epickou básní Ztracený ráj (v originále Paradise Lost /1667/), autorem je John Milton. Báseň se měla stát anglickým národním eposem srovnatelným s latinskou Aeneis či řeckou Odysseou. Jedná se o duchovní epos popisující biblická témata, teologické problémy. Epos je ovlivněn puritánskou filozofií, Cromwellem a tragickými událostmi, které se v době psaní udály, jako velký mor a požár v Londýně. Hlavním protagonistou básně je Satan, padlý anděl. Děj je vzat ze začátku knihy Genesis, vypráví o svržení padlých andělů, jejich vzpouře, stvoření světa, Satanově pouti po ráji a jeho převtělení do hada, aby svedl Evu k prvnímu hříchu a tak došlo k vyhnání z ráje. Stejně tak Hansiho text písně popisuje Luciferův pád a jeho postoj k danému problému v ráji. Lucifer je druhé jméno pro Satana, jak poukazuje Bible /Ekumenický překlad/ Řekl jim: Viděl jsem, jak Satan spadl s nebe jako blesk (Luk 10:18); Do podsvětí je svržena tvá vznešeno, hudba tvých harf, pod tebou jsou rozprostřeny larvy a červi jsou tvou přikrývkou. Máš ustláno na larvách. Jak si spadl z nebe, třpytivá hvězdo, synu úsvitu? Byl si odseknut k zemi, ty který si porážel národy. A ty sis řekl ve svém srdci: vystoupím do nebes nad hvězdy. Boží vyvýším svůj trůn, usednu na Hoře shromáždění na nejzazším severu a vystoupím na výsosti oblaku, vyrovnám se Nejvyššímu. (Izajáš 14:10-14). Když prorok Izajáš hovoří o padlém andělovi jako o třpytivé hvězdě a synu úsvitu, některé jiné překlady zde uvádějí výraz zářící syn úsvitu, staré latinské překlady zde používájí jméno Lucifer (v angličtině Lucipher), které bylo složeno ze dvou základů, a to Lux (světlo) a Ferre (nosit). Staročeština spojením těchto dvou slov používala v překladu výstižně jméno Světlonoš. Od základu Lux se dnes například používá jméno Lucy, Lucius, Lucie (zářící), od základu Ferre dnes používám sphere, sféra (nosná klenba, nebesa). V původních řeckých překladech je použito slovo ???????? jež v transkripci přepisujeme jako Fosforos (fosferuskující, světélkující, zářící). Tím že byl Satan označen jako syn úsvitu, ranní hvězdou či Jitřenkou, svědčí o jeho vysokém postavení jako anděla, který byl sražen dolů na zem za svou pýchu a snahu vystoupit na úroveň či nad Nejvyššího. Hansi tedy v textu písně navozuje otázku Boží kontroly nad vším, co ovládá, tedy i anděly. Předloha, ze které Hansi čerpal, báseň Ztracený ráj se skládá z těchto částí: Kniha I - Satan se radí s Belzebubem o povstání andělů, kteří byli zatraceni. Padlí andělé se sešikují pod vedením Satana, postaví hrad Pandemonium. Kniha II - Pekelné stavy pořádají sněm, Belzebub mluví o proroctví o tom, že bude stvořen svět, stavy se rozhodují vyslat zvěda. Jako zvěd se dobrovolně přihlásí Satan, projde branami Podsvětí ven. Kniha III - Kniha se skládá především z rozhovoru Boha Otce a Syna. Bůh Otec vidí, jak Satan prochází branami světa, vyvozuje z toho, že člověk brzy padne. Po proroctví se Syn (Ježíš Kristus) rozhoduje obětovat za člověka. Satan prochází dál ke světu. Kniha IV - Satan vidí a obhlíží ráj, dozví se o tom, že Adam a Eva nesmí jíst z jistého stromu. Uriel, kterého Satan na své cestě potkal, prozradí strážci ráje, archandělu Gabrielovi, že Satan vstoupil do ráje. Gabriel nechá ráj prohledat a Satan utíká, ale ještě předtím stačí vnuknout Evě sen. Kniha V - Eva je nešťastná pro špatný sen, který měla, vypráví ho Adamovi. Později archanděl Rafael přijde za Adamem a varuje ho před Satanem, který vstoupil do ráje. Kniha VI - Rafael vypráví Adamovi o povstání andělů, o třech bitvách mezi padlými anděly a Bohem, poslední z nich se účastní Ježíš Kristus, který uvrhne všechny padlé anděly zpět do zatracení. Kniha VII - Adam požádá Rafaela, aby vyprávěl o stvoření světa, které také Rafael podrobně vylíčí. Kniha VIII - Adam se ptá na hvězdy a řád vesmíru, nicméně Rafael odpovídá vyhýbavě a naznačí mu, že se má zajímat o jiné věci. Adam proto líčí svůj dosavadní život, stvoření člověka, vstup do ráje, rozhovor s Bohem o svobodné vůli a stvoření Evy. Rozhovor Adama s Rafaelem poté skončí. Kniha IX - Satan se vtělí do hada a v této podobě opět vstoupí do ráje. Adam varuje Evu, aby se od něho neoddělila a varuje ji před Satanem. Eva se od něho ale přece jen oddělí, Satan pak svede Evu k prvnímu hříchu, totiž utržení a snědení jablka ze zakázaného stromu. Když to Adam zjistí, truchlí, je si jist, že Eva zemře, protože se však nechce od Evy odloučit, sní jablko také. Kniha X - Adam a Eva jsou odsouzeni k vyhnání z ráje, prosí Boha o milost. Satan se vrací do Podsvětí se svými zjištěními. Kniha XI - Archanděl Michael oznamuje Adamovi a Evě, že musí z ráje odejít, prozradí jim další události, které se stanou na zemi, a to až do potopy světa. Eva je ale uspána, aby to neslyšela. Kniha XII - Archanděl Michael vyvede Adama a Evu z ráje, řekne jim proroctví o Mesiáši a konci světa, Adam a Eva pak vchází do světa mimo ráj. Výběr z textu skladby: jsem odsouzen být pokušitel a čistý nepřítel (Satanův text sám o sobě, kdy pak v podobě hada pokoušel Evu); tahle vzpoura roste (připomínka vzpoury andělů v nebesích); první mezi sobě rovnými (popis Satanova nejvyššího postavení mezi anděli v době, kdy byl Luciferem); neexistoval nikdo před námi, nadpozemskými syny (i Bible na některých místech označuje anděly coby duchovní nehmotné bytosti, že existovali před počátkem tvoření světa a hmoty, například Genesis 3:22 A hle, člověk bude jako jeden z nás, že pozná co je dobré a co zlé); procitni a povstaň, budeš svobodná (Satan vyzývá Evu k neuposlechnutí přikázání, tím že se osvobodí od božího ovládání a bude svobodná); staneme se nehmotnými duchy (podle Písma byli padlí andělé sražení do takzvaného Tartaru, jakéhosi místa nehmotnosti, aby se již nemohli zhmotňovat /Zjevení 20:1-3/. Řecká mytologie pak toto místo použila později jako místo propasti a vězení pro neposlušné bohy).

War Of The Thrones - Inspirace pochází z fantasy série pod názvem Píseň ledu a ohně, jejíž autorem je George Raymond Richard Martin. Ságá má celkem sedm knih: A Game of Thrones (Hra o trůny), A Clash of Kings (Střet králů), A Storm of Swords (Bouře mečů), A Feast for Crows (Hostina pro vrány), A Dance with Dragons (Tanec s draky), The Winds of Winter (Větry zimy), A Dream of Spring (Sen o jaru). V době vydání alba At the Edge of Time bylo vydáno prvních pět knih z celé série, poslední dva díly zatím vydané nebyly a jejich názvy a překlad byl jen pracovní. Sága je známa především pro své komplexně prokreslené postavy, náhlé a často velmi brutální zvraty a politické intriky. Patří do žánru fantasy, kde obvykle hlavní roli na sebe poutá magie, nadpřirozené bytosti a jevy. Avšak zde je naopak magie a nadpřirozena užito velmi zřídka a Martin tak vytváří jakési záhadné síly na pozadí celého příběhu, nikoliv něco, co by v daném světě bylo na denním pořádku. V prvním díle hrají nadpřirozené prvky marginální roli, později ale nabývají na důležitosti. Další poměrně zásadní rozdíl oproti klasickému pojetí žánru fantasy spočívá v tom, že autor zde striktně neodděluje dobro a zlo. Obedně se děj celé ságy Píseň ledu a ohně odehrává především v Sedmi královstvích Západozemí, což je velký kontinent, jehož zapsaná historie se táhne zhruba dvanáct tisíc let zpátky. Dlouho zde existovalo sedm království s různou kulturou a historií. Teprve mnohem později (zhruba 300 let před současností z hlediska vyprávění) byly tyto národy a království sjednoceny Aegonem Dobyvatelem z rodu Targaryenů. Asi 283 let po Aegonově vítězném tažení jsou Targaryenové - respektive šílený král Aerys - svrženi v občanské válce a Železný trůn (post nejvyššího vládce Sedmi království) je zabrán Robertem Baratheonem za podpory jeho přítele Eddarda Starka a Jona Arryna, u kterého byl v mládí ve výchově. Vhledem k textu skladby War of Thrones (Válka o trůny) se zdá, že Hansi se věnuje převážně prvnímu dílu celé série, který se jmenuje Hra o trůny. První román začíná po asi patnácti letech Robertovy vlády. Prolog se odehrává na sever od obří Zdi, která má za úkol chránit Sedm království před nebezpečím ze severu. Skupina mužů z Noční hlídky, kteří mají za úkol Zeď chránit, je na stopě lidí, kterým říkají Divocí. Jsou však zmasakrováni nemrtvými tvory, tzv. Jinými. Jediného přeživšího ze skupiny pak jako dezertéra z Noční hlídky popraví lord Eddard Stark, strážce jednoho z království - severu. Lorda Starka po dlouhé době navštíví jeho přítel, král Robert Baratheon a žádá ho, aby se ujal úřadu králova pobočníka v hlavním městě říše, Králově přístavišti, poté, co zemřel jeho předchozí pobočník Jon Arryn. Stark má své pochybnosti, ale nakonec souhlasí zčásti i proto, že z dopisu od Arrynovy manželky (sestry jeho manželky Catelyn) ví, že Arryn byl zavražděn, a chce zjistit, jaké okolnosti k tomu vedly. Lord Stark do Králova přístaviště bere i své dvě dcery, z nichž starší Sansa je snoubenkou prince Joffreyho. Nakonec zjistí i to, co stálo život Jona Arryna. Otcem tří dětí královny Cersei Lannister není král Robert, ale narodily se z incestu s jejím bratrem-dvojčetem Jaimem. Povaha Eddarda Starka mu velí Cersei varovat a dát jí možnost s dětmi utéct před Robertovým hněvem, než mu řekne pravdu. Král Robert však vzápětí umírá na zranění z lovu a zatímco Eddard Stark se snaží zasadit se o právo Robertova skutečného dědice (jeho bratra Stannise Baratheona), Cersei ho nechá uvěznit. Eddarda Starka nakonec nechá před očima jeho dcery Sansy popravit nový král Joffrey - proti vůli Cersei i královské rady, než mají šanci zakročit. Mezitím se z Králova přístaviště vydává v přestrojení za chlapce zpět na sever mladší z dcer Arya Stark. Dědic Eddarda Starka, patnáctiletý Robb, je svými vazaly prohlášen králem severu a má v úmyslu osamostatnit své mladé království z moci Králova přístaviště. Druhá dějová linie ságy se odehrává na Zdi a na sever od ní. Jejím protagonistou je nemanželský syn Eddarda Starka Jon. V první knize se Jon rozloučí s rodinou, seznamuje se se svými novými bratry z Noční hlídky a na konci se vydává v jejich doprovodu za Zeď. Poslední dějová linie popisuje osud dědičky rodu Targaryenů, která musela ještě jako dítě prchnout do exilu a nyní se postupně připravuje na svůj návrat do Západozemí, aby uplatnila svůj nárok na trůn. Její psychicky labilní bratr Viserys ji prodá Khalu Drogovi, vůdci divokých Dothraků, za příslib armády. Viseryse ovšem jeho netrpělivost stojí život, když ho Khal Drogo zabije. Daenerys nakonec přijde i o svého manžela Droga a zůstává jen s hrstkou věrných a čerstvě narozenými draky. Jak sami vidíte z dějové linie, příběh je protkán intrikami a bojem o trůny v královstvích, není tedy divu, že Hansi nazval skladbu Válka o trůny.

Wheel Of Time - Skladba pojednává o fantasy cyklu Kolo času (v originále The Wheel Of Time) jehož autorem je Robert Jordan /1948 - 2007/, vlastním jménem James Oliver Rigney Jr. a textově je na albu propojen koncepčně se skladbou Ride Into Obsession. Původně autor plánoval vydání ságy v šesti svazcích, avšak nakonec bylo vydáno dílů třináct a když k tomu přičteme pár promo elektronicky vydaných svazků a jakýsi dodatečný předpramen, dostaneme se na 15 svazků. První díl začal psát Rigney v roce 1984 pod názvem The Eye of the World (Oko světa) a vyšel v lednu 1990. Autor zemřel v roce 2007, ještě před dokončením celé série, avšak zanechal spoustu poznámek, aby dílo mohl dokončit dlouholetý fanoušek ságy Brandon Sanderson, který dopsal poslední tři díly. První z posledních tří dílů po autorově smrti vyšel v roce 2009 pod názvem The Gathering Storm. Závěrečné dva díly se nazývají Towers of Midnight (listopad 2010) a A Memory of Light (2013). Sága si bere elementy jak z evropské tak z asijské mytologie, pozoruhodné v cyklech přírody, které se dají nalézt v hinduismu a budhismu, v tématech konceptu rovnováhy, duality a respektování přírody. Částečně byl autor také inspirován dílem Lva Tolstého pod názvem Vojna a mír. Sága Kolo času také stojí za povšimnutí díky své délce, detailnímu imaginárnímu světu, propracovanému magickému systému a velkému množství postav. Osm z dvanácti knih dosáhlo pozice číslo jedna na seznamu nejprodávanějších knih podle novin New York Times. Do roku 2008 bylo prodáno na 44 milionů výtisků po celém světě, včetně výroby počítačové hry. Práva na televizní a filmové zpracování vlastní Universal Studios. Kompletní seznam svazků celé série Kolo času (pokud je uvedený v závorce český název, pak to znamená že novela byla vydána pod tímto názvem i u nás): 01. New Spring /2004/, 02. The Eye of the World (Oko světa) /1990/, 03. The Great Hunt (Velké hledání) /1990/, 04. The Dragon Reborn (Znovuzrozený drak) /1991/, 05. The Shadow Rising (Stín se šíří) /1992/, 06. The Fires of Heaven (Oheň z nebes) /1993/, 07. Lord of Chaos (Pán chaosu) /1994/, 08. A Crown of Swords (Koruna z mečů) /1996/, 09. The Path of Daggers (Cesta nožů) /1998/, 10. Winter´s Heart (Srdce zimy) /2000/, 11. Crossroads of Twilight (Křižovatka soumraku) /2003/, 12. Knife of Dreams (Nůž snů) /2005/, 13. The Gathering Storm /2009/, 14. Towers of Midnight /2010/, 15. A Memory of Light /2013/. Vysvětlivka k textu: volá na mne Saidine tak drahý a sladký, má mysl stále slábne (Kolo času jako symbol, který utkává složité osudy lidí v různých časových úrovních. Zdrojem této nevyčerpatelné síly je energie, které se říká Pravý zdroj a která se samozřejmě jako všechen život ve vesmíru dělí na bipolární či chcetel-li samčí a samičí. Energie, ze které čerpá život a sílu mužská samičí část vesmíru, se nazývá Saidin, ženská samičí část vesmíru čerpá z energie zvané Saidar. Původně síla sloužila nejen k udržování života a koloběhu času, takzvanému otáčení kola času, ale také třeba k nadpřirozeným schopnostem jedinců až do chvíle, než byla tato síla znesvěcena dotekem Temna. Poté se mužské části vesmíru začalo zmocňovat šílenství); ach otče lží (označení toho Temného, jež znesvětil zdroj); neexistuje počátek, neexistuje konec (pohled na perpetum mobile koloběhu času, který nemá počátek ani konec); proroství, jsem vyvolený, Středobod (zde je v originále použito slovo Taveren, slovo použité přímo v díle, které vyjadřuje jakýsi soustředěný bod kolem každé živé bytosti ve vesmíru. Kolo času spřádá jakýsi příběh každého, nebo básnicky řečeno, spřádá jakousi síť do které všechny vetkává. Jednotlivé body v síti se nazývají Taveren a vyjadřují tak jednotlivé účastníky děje); jsem znovuzrozený drak (což je přímo název jedné z knih celé série, měl za úkol zachránit svět před zničením, ale nakonec jej sám ničí).

You´re The Voice - převzatá skladba od umělce jménem John Peter Farnham (narozen 1. července 1949). Tento v Anglii narozený Australský popový zpěvák původně vystupoval jako Johny Farnham. V letech 1964 až 1979 byl pop idolem australské mládeže. Většina jeho kariéry byla sólová až do doby, kdy v letech 1982 - 1985 nahradil za mikrofonem Glenna Shorrocka ve skupině Little River Band. Poté se vrátil k sólové dráze a v září 1986 vydal singl se skladbou You´re the Voice, která se stala hitem a vtrhla na první místo Australského singlového žebříčku. Stejně tak album Whispering Jack tento hit obsahující se drželo na pozici č.1 po celých 25 týdnů a dodnes je nejprodávanějším albem australské historie populární hudby. Stejně tak se album se singly dostalo do žebříčků na mezinárodním poli, například č.1 bylo ve Švédsku. Texty propagují nenásilné spojení lidí a jejich nenásilný boj proti jakékoli nadvládě.